You are here
Home ›Česká republika: Nejvyšší správní soud, 26 pochod 2008, A.H.M. proti Ministerstvu vnitra, 2 Azs 71/2006-82
International Law > 1951 Refugee Convention > Art 33 > Art 33.1
International Law > 1951 Refugee Convention > Art 33
Council of Europe Instruments > EN - Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms
Council of Europe Instruments
Council of Europe Instruments > EN - Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms > Article 3
European Union Law > EN - Qualification Directive, Directive 2004/83/EC of 29 April 2004 > Art 2 > Art 2 (c)
European Union Law > EN - Qualification Directive, Directive 2004/83/EC of 29 April 2004 > Art 2 > Art 2 (e)
Czech Republic - Asylum Act (325/1999 Coll.) - Art 14a(1)
Czech Republic - Constitution - Art 1(2)
Czech Republic - Constitution - Art 10
Nejvyšší správní soud definoval důkazní standard “přiměřené pravděpodobnosti” pronásledování a “reálného nebezpečí” vážné újmy. Pokud jsou tato kritéria splněna, soud musí dát přednost mezinárodním závazkům a neuplatnit vnitrostátní kogentní procesní pravidlo (např. pro opožděnost žaloby).
Žadatel původem z Nigérie byl členem separatistického politického hnutí MASSOB, roznášel jeho letáky a pravidelně se účastnil setkání jeho členů. Tvrdil, že mu proto v případě návratu do země původu hrozí uvěznění.
Ministerstvo vnitra zamítlo žádost jako zjevně nedůvodnou. Dospělo k závěru, že žadatel podal žádost s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ačkoliv mohl požádat o udělení azylu dříve.
Krajský soud v Brně odmítl žalobu žadatele pro opožděnost.
Žadatel podal proti usnesení krajského soudu kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.
Nejvyšší správní soud souhlasil s krajským soudem, že žaloba žadatele byla opožděná. S odkazem na svou předchozí judikaturu však dále zkoumal, zda v případě žadatele existují výjimečné okolnosti, které by vyžadovaly neuplatnit vnitrostátní pravidlo o odmítnutí žaloby pro opožděnost. Mezi takové okolnosti patří možné porušení mezinárodních závazků České republiky, zejm. zásady non-refoulement.
Soud uznal, že z obecně dostupných informací o Nigérii vyplývá, že příznivcům hnutí MASSOB může za určitých okolností hrozit uvěznění, přičemž podmínky v nigerijských věznicích mohou vystavit vězně nelidskému a ponižujícímu zacházení. Bylo proto nutné posoudit, zda se na žadatele vztahuje ochrana na základě zásady „non-refoulement“.
Soud připomněl, že ochrany poskytované zásadou „non-refoulement“ ve smyslu čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků se mohou dovolávat pouze žadatelé, kteří splňují definici „uprchlíka“ ve smyslu čl. 1 téže úmluvy.
Aby žadatel splňoval podmínky definice uprchlíka, muselo by být mimo jiné „přiměřeně pravděpodobné“, že žadatel bude čelit v případě návratu pronásledování.
Podle soudu je „[p]řiměřená pravděpodobnost nežádoucího důsledku návratu do země původu […] dána tehdy, bývá-li tento důsledek v případech obdobných případu žadatele nikoli ojedinělý. Neznamená to, že pravděpodobnost, že nežádoucí důsledek nastane, musí být nutně vyšší než pravděpodobnost, že nenastane.“ Dále soud upřesnil, že test „přiměřené pravděpodobnosti“ představuje nižší důkazní standard než v civilních věcech. Tím spíše je tento standard nižší než standard „nade vší pochybnost“ v trestním věcech.
Nemusí být tedy jisté, že v případě návratu bude žadatel pronásledován, postačí, pokud „k nežádoucímu důsledku v případech obdobných případu žadatele dochází natolik často, že s ním ten, komu takový následek hrozí, musí počítat jako se vcelku běžným jevem, a nikoli jako s jevem toliko výjimečným.“
Pokud není „přiměřeně pravděpodobné“, že žadatel bude v případě návratu čelit pronásledování, není naplněn jeden z klíčových definičních znaků uprchlíka – „odůvodněný strach“ z pronásledování, proto již není nutné zkoumat další definiční znaky uprchlíka, ani zabývat se možným porušením zásady „non-refoulement“ ve smyslu čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků.
Poté soud definoval důkazní standard pro posouzení hrozby vážné újmy. S odkazem především na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva soud dospěl k závěru, že rozhodný důkazní standard ve vztahu k doplňkové ochraně je definován jako „reálné nebezpečí“ vážné újmy.
Reálným nebezpečím je podle soudu nutno rozumět situaci, kdy „ve významném procentu případů obdobných situaci stěžovatele dojde k nežádoucímu následku, takže stěžovatel má dobré důvody se domnívat, že takovýto následek může s významnou pravděpodobností postihnout i jeho“.
Soud doplnil, že test „reálného nebezpečí“ představuje vyšší důkazní standard než je test „přiměřené pravděpodobnosti“. Test „reálného nebezpečí“ je tedy vůči žadateli přísnější, ani on však nedosahuje intenzity trestního standardu „nade vší pochybnost“ Blíží se však důkaznímu standardu užívanému v zemích common law v civilních věcech daleko více než důkazní standard „přiměřené pravděpodobnosti“.
Na základě výše definovaných kritérií soud uzavřel, že v případě žadatele nebylo „přiměřeně pravděpodobné“, že by mu hrozilo uvěznění, protože byl pouze běžným řadovým členem hnutí MASSOB. Ze zpráv o zemi původu vyplynulo, že řadoví členové sice jsou občas zatýkáni, ale důkazní standard „přiměřené pravděpodobnosti“, a tím spíše ani „reálného nebezpečí“ nebyl splněn.
Kasační stížnost byla zamítnuta.
UNHCR: Doporučení k důkaznímu břemenu a důkaznímu standardu ze dne 16. 12. 1998 (Note on Burden and Standard of Proof in Refugee Claims)
Austria - VfGH 19.02.2004, 99/20/0573
Czech Republic - 9 Azs 23/2007-64 (Supreme Administrative Court)
Czech Republic - 2 Azs 75/2005-75 (Supreme Administrative Court)
ECtHR - Cruz Varas & Others v Sweden (Application no. 15576/89)