Česká republika: Nejvyšší správní soud, 26 pochod 2008, A.H.M. proti Ministerstvu vnitra, 2 Azs 71/2006-82

Země, kde bylo rozhodnutí vydáno:
Země žadatele:
Date of Decision:
26-03-2008
Číslo rozhodnutí:
A.H.M. proti Ministerstvu vnitra [2008], Nejvyšší správní soud, 2 Azs 71/2006-82
Název soudu:
Nejvyšší správní soud
National / Other Legislative Provisions:
Czech Republic - Asylum Act (325/1999 Coll.) - Art 12
Czech Republic - Asylum Act (325/1999 Coll.) - Art 14a(1)
Czech Republic - Constitution - Art 1(2)
Czech Republic - Constitution - Art 10
Printer-friendly versionPrinter-friendly versionPDF versionPDF version
Shrnutí : 

Nejvyšší správní soud definoval důkazní standard “přiměřené pravděpodobnosti” pronásledování a “reálného nebezpečí” vážné újmy. Pokud jsou tato kritéria splněna, soud musí dát přednost mezinárodním závazkům a neuplatnit vnitrostátní kogentní procesní pravidlo (např. pro opožděnost žaloby).

Skutkový stav : 

Žadatel původem z Nigérie byl  členem  separatistického politického hnutí  MASSOB, roznášel  jeho letáky a  pravidelně  se účastnil  setkání  jeho členů. Tvrdil, že mu proto v případě návratu do země původu hrozí uvěznění.

Ministerstvo vnitra zamítlo  žádost jako  zjevně  nedůvodnou. Dospělo k závěru, že žadatel  podal  žádost  s cílem  vyhnout se hrozícímu  vyhoštění,  ačkoliv  mohl  požádat  o  udělení  azylu  dříve.

Krajský soud v Brně odmítl žalobu žadatele pro opožděnost.

Žadatel podal proti usnesení krajského soudu kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.

Rozhodnutí a odůvodnění: 

Nejvyšší správní soud souhlasil s krajským soudem, že žaloba žadatele byla opožděná. S odkazem na svou předchozí judikaturu však dále zkoumal, zda v případě žadatele existují výjimečné okolnosti, které by vyžadovaly neuplatnit vnitrostátní pravidlo o odmítnutí žaloby pro opožděnost. Mezi takové okolnosti patří možné porušení mezinárodních závazků České republiky, zejm. zásady non-refoulement.

Soud uznal, že z obecně dostupných informací o Nigérii vyplývá, že příznivcům hnutí MASSOB může za určitých  okolností hrozit uvěznění, přičemž podmínky v nigerijských věznicích mohou vystavit vězně nelidskému a ponižujícímu zacházení. Bylo proto nutné posoudit, zda se na žadatele vztahuje ochrana na základě zásady „non-refoulement“.

Soud připomněl, že ochrany poskytované zásadou „non-refoulement“ ve smyslu čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků se mohou dovolávat pouze žadatelé, kteří splňují definici „uprchlíka“ ve smyslu čl. 1 téže úmluvy.

Aby žadatel splňoval podmínky definice uprchlíka, muselo by být mimo jiné „přiměřeně pravděpodobné“, že žadatel bude čelit v případě návratu pronásledování.

Podle soudu je „[p]řiměřená pravděpodobnost nežádoucího důsledku návratu do země původu […] dána tehdy, bývá-li tento důsledek v případech obdobných případu žadatele nikoli ojedinělý. Neznamená to, že pravděpodobnost, že nežádoucí důsledek nastane, musí být nutně vyšší než pravděpodobnost, že nenastane.“ Dále soud upřesnil, že test „přiměřené pravděpodobnosti“ představuje nižší důkazní standard než v civilních věcech. Tím spíše je tento standard nižší než standard „nade vší pochybnost“ v trestním věcech.

Nemusí být tedy jisté, že v případě návratu bude žadatel pronásledován, postačí, pokud „k nežádoucímu důsledku v případech obdobných případu žadatele dochází natolik často, že s ním ten, komu takový následek hrozí, musí počítat jako se vcelku běžným jevem, a nikoli jako s jevem toliko výjimečným.“

Pokud není „přiměřeně pravděpodobné“, že žadatel bude v případě návratu čelit pronásledování, není naplněn jeden z klíčových definičních znaků uprchlíka – „odůvodněný strach“ z pronásledování, proto již není nutné zkoumat další definiční znaky uprchlíka, ani zabývat se možným porušením zásady „non-refoulement“ ve smyslu čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků.

Poté soud definoval důkazní standard pro posouzení hrozby vážné újmy. S odkazem především na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva soud dospěl k závěru, že rozhodný důkazní standard ve vztahu k doplňkové ochraně je  definován jako „reálné nebezpečí“ vážné újmy.

Reálným nebezpečím je podle soudu nutno rozumět situaci, kdy „ve významném procentu případů obdobných situaci stěžovatele dojde k nežádoucímu následku, takže stěžovatel  má dobré důvody se domnívat, že takovýto následek může s významnou pravděpodobností postihnout i jeho“.

Soud doplnil, že test „reálného nebezpečí“ představuje vyšší důkazní standard než je test „přiměřené pravděpodobnosti“. Test „reálného nebezpečí“ je tedy vůči žadateli přísnější, ani on však nedosahuje intenzity trestního standardu „nade vší pochybnost“ Blíží se však důkaznímu standardu užívanému v zemích common law v civilních věcech daleko více než důkazní standard „přiměřené pravděpodobnosti“.

Na základě výše definovaných kritérií soud uzavřel, že v případě žadatele nebylo „přiměřeně pravděpodobné“, že by mu hrozilo uvěznění, protože byl pouze běžným řadovým členem hnutí MASSOB. Ze zpráv o zemi původu vyplynulo, že řadoví členové sice jsou občas zatýkáni, ale důkazní standard „přiměřené pravděpodobnosti“, a tím spíše ani „reálného nebezpečí“ nebyl splněn.

Výsledek: 

Kasační stížnost byla zamítnuta.

Jiné citované zdroje: 

UNHCR: Doporučení k důkaznímu břemenu a důkaznímu standardu ze dne 16. 12. 1998 (Note  on  Burden  and  Standard  of  Proof  in  Refugee  Claims)

Case Law Cited: 

Austria - VfGH 19.02.2004, 99/20/0573

Czech Republic - 9 Azs 23/2007-64 (Supreme Administrative Court)

Czech Republic - 2 Azs 75/2005-75 (Supreme Administrative Court)

ECtHR - Cruz Varas & Others v Sweden (Application no. 15576/89)