Česká republika - Nejvyšší správní soud, 5. říjen 2006, A.M. proti Ministerstvu vnitra, 2 Azs 66/2006-52

Země, kde bylo rozhodnutí vydáno:
Země žadatele:
Date of Decision:
05-10-2006
Číslo rozhodnutí:
2 Azs 66/2006-52
Název soudu:
Nejvyšší správní soud
Printer-friendly versionPrinter-friendly versionPDF versionPDF version
Shrnutí : 

Sexuální orientace žadatele o azyl může být podle okolností a s ohledem na poměry v zemi původu považována za znak jeho příslušnosti k určité sociální skupině. Újma hrozící žadateli o azyl v důsledku opatření působících psychický nátlak nemusí být obdobně závažná jako újma spočívající v ohrožení života nebo svobody, musí však být s nimi aspoň typově srovnatelná.

Skutkový stav : 

Žadatel původem z Arménie tvrdil, že byl pronásledován během výkonu povinné vojenské služby, protože se přiznal ke své homosexualitě. Armáda, která je ozbrojeným sbor státu, systematicky trpěla fyzické a psychické týrání žadatele ze strany ostatních vojáků, kteří mu brali jídlo a bili ho. Nesnášenlivost ostatních obyvatel pokračovala také po skončení vojenské služby. Arménské zákonodárství až do 1. 8. 2003 postihovalo homosexuální vztahy jako trestný čin.

Ministerstvo vnitra žadateli azyl neudělilo.

Krajský soud v Praze žalobu proti rozhodnutí ministerstva zamítl.

Žadatel podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.

Rozhodnutí a odůvodnění: 

Úvodem Nejvyšší správní soud konstatoval, že mezi žadatelem a ministerstvem není  sporné, že žadatel je homosexuálem a že byl pro svou sexuální orientaci terčem slovních a fyzických útoků.

Podle Nejvyššího správního soudu homosexualita vytváří příslušnost jedince k určité sociální skupině, pokud je ve společnosti považována za relevantní rozlišovací kritérium a pokud je u konkrétního jedince relativně nezměnitelná („daná“, nikoliv např. vynucená či příležitostná homosexualita ve věznicích či při prostituci). Naopak ve společnosti, kde by tato „vlastnost“ byla v očích jejich okolí víceméně irelevantní, by homosexuálové sociální skupinu netvořili. V tomto smyslu jsou homosexuálové sociální skupinou stále ještě i v drtivé většině liberálních západních demokracií. Tím spíše pak lze pro účely zákona o azylu o homosexuálech hovořit jako o sociální skupině v zemích, v nichž příslušnost k menšinové sexuální orientaci dotyčného jedince v očích jeho okolí výrazně negativně vyděluje z většiny společnosti. Takovou zemí je i Arménie.

Nejvyšší správní soud uzavřel, že sexuální orientace žadatele o azyl může být podle okolností a s ohledem na poměry v zemi původu považována za znak jeho příslušnosti k určité sociální skupině.

Příslušnost k sociální skupině homosexuálů či důsledky z ní plynoucí musí být důvodem (přímým či zprostředkovaným) k projevům zákonem charakterizovaných forem negativních jednání vůči žadateli. Tato podmínka může být splněna, pokud samotná homosexuální orientace je okolím daného jedince vnímána jako nežádoucí, ostudná či nepřijatelná a pokud je důvodem pro všeobecně výrazně negativní reakce okolí vůči žadateli. V posuzované věci byla tato podmínka splněna (přinejmenším po určitou dobu). Negativní projevy okolí působily žadateli nepochybně určitou psychickou újmu, neboť působily směrem k vyloučení žadatele z jeho sociálního prostředí.

Nejvyšší správní soud nicméně neshledal, že tvrzené formy negativních reakcí žadatelova okolí dosáhly takové intenzity, aby je bylo možné považovat v daném případě za opatření působící „psychický nátlak“ ve smyslu § 2 odst. 6 zákona o azylu. Újma hrozící žadateli o azyl v důsledku opatření působících psychický nátlak nemusí být obdobně závažná jako újma spočívající v ohrožení života nebo svobody, musí však být s nimi aspoň typově srovnatelná. Nepostačí tedy, půjde-li o pouhou sérii ústrků, byť v jednotlivých případech i v celku intenzivních, pokud tyto ústrky ve svém celku nedosáhnou takové intenzity a systematičnosti, že u dotčené osoby ve zcela zásadní míře snižují kvalitu prožívání a berou životní perspektivu a že v ní vyvolávají silný pocit celkové bezvýchodnosti a beznadějnosti její situace. Navíc intenzita uvedených ústrků musí být „objektivní“ v tom smyslu, že by jimi byly výše uvedené negativní životní pocity působeny zpravidla i u jiných jedinců nacházejících se ve státě původu žadatele o azyl v obdobné situaci.

Takovéto intenzity však ústrky v případě žadatele nedosáhly. Nejvyšší správní soud připustil, že žadatel prožíval období dosti intenzivních problémů v době, kdy byl na vojně, avšak zde lze jejich intenzitu přičítat zejména specifické situaci maskulinního vojenského prostředí, které svádí k šikaně i v armádách řady vyspělých liberálně demokratických států. Vojenská služba však byla v životě žadatele pouze přechodným obdobím a po jejím skončení se intenzita jeho problémů znatelně zmenšila. Odmítání přijetí žadatele ze strany sousedů a části příbuzenstva jistě působí na jeho psychiku negativně, avšak v tomto případě ještě nelze hovořit o tak negativním přijetí, že by to žadateli bralo pocit životní perspektivy. Obtíže se získáváním zaměstnání pak podle toho, co žadatel uvedl, nelze jednoznačně přičítat jeho sexuální orientaci.

Z politického a legislativního vývoje ve státě původu navíc ani v náznacích nevyplývá, že by veřejná moc uvedený nátlak prováděla, organizovala, podporovala či jeho provádění tolerovala.

Výsledek: 

Kasační stížnost žadatele byla zamítnuta.

Komentáře/Poznámky: 

Rozsudek vychází z právního stavu před transpozicí kvalifikační směrnice, nicméně pro srovnání odkazuje na její čl. 10 bod 1. písm. d).

Jiné citované zdroje: 

Walter Kälin, Grundriss des Asylverfahrens, Basel/Frankfurt 1990, p. 97.

Case Law Cited: 

Germany - Federal Administrative Court, 15 March 1988, 9 C 378.86, 79 BVerwGE 143