Česká republika - Nejvyšší správní soud, 30 září 2013, I.J. proti Ministerstvu vnitra, 4 Azs 24/2013-34

Nejvyšší správní soud se nejdříve vyjádřil k otázce věrohodnosti a odmítl závěry, že dílčí nepřesnost v popisu příběhu žadatele je důvodem celkové nevěrohodnosti nebo menší věrohodnosti příběhu žadatele, pokud jinak je výpověď celkově konzistentní. V případě žadatele navíc bylo rozpor možno odstranit dalšími vhodnými dotazy v rámci pohovoru.  Rovněž je třeba nesouhlasit s paušálním odkazem na povinnost dovolávat se ochrany u vnitrostátních úřadů, když ze zpráv o zemi původu je zřejmé, že příslušníci této víry jsou nezranitelnější náboženskou skupinou, na kterou cílí zcela prokazatelně i státní orgány. Jsou obecně diskriminováni a fyzické útoky na osoby této víry jsou státem tolerovány. V této situaci není možno po žadateli požadovat splnění požadavku hledat ochranu u orgánů státu původu.

Z hlediska možnosti vnitřního přesídlení soud s odkazem na svojí předchozí judikaturu připomněl, že možnost vnitřního přesídlení má být preferována před odchodem z vlasti a její dostupnost tudíž logicky je zkoumána v azylovém řízení. Nicméně musí být zkoumáno, zda je právně a fakticky dostupná a to s ohledem na osobní postavení žadatele. V případě stěžovatele je i s ohledem na obecné informace o situaci vyznavačů ahmadíjské víry v Pákistánu zřejmé, že žádná rozumná a bezpečná možnost přesídlení možná není. Stěžovatel byl dokonce napaden v okolí města R., které je obýváno převážně pouze vyznavači též víry a mělo by tedy být nejbezpečnější. Těžko si lze představit, že v oblasti, kde jeho víra bude zcela minoritní, by na tom mohl být naopak lépe.

V poslední řadě soud pak ministerstvu zásadně vytkl, že s odkazem na hospodárnost řízení neprovedlo důkazy předložené žadatelem. Jakkoliv se dle vyjádření žadatele nejednalo o informaci, která se týkala přímo jeho, mohly informace jistě poskytnout další zjištění k situaci osob v obdobném postavení a podpořit tak pozitivní výsledek v řízení o mezinárodní ochraně. Soud dokonce uvedl, že není udržitelné odmítat možnost předkládat zprávy i v jiném jazyce, než kterým se vede řízení, typicky například v angličtině, resp. požadovat v takovém případě překlad doložených dokumentů po žadateli. Žadatel o mezinárodní ochranu má velice ztíženou možnost, jak zajistit úřední překlad takových dokumentů. Správní orgán měl proto povinnost v řízení předložené důkazy přeložit jak z jazyka urdu, který si žadatel vybral jako jazyk řízení, tak dokumenty z jazyka anglického.