Česká republika - Nejvyšší správní soud, 30 září 2013, I.J. proti Ministerstvu vnitra, 4 Azs 24/2013-34

Země, kde bylo rozhodnutí vydáno:
Země žadatele:
Date of Decision:
30-09-2013
Číslo rozhodnutí:
4 Azs 24/2013-34
Název soudu:
Nejvyšší správní soud
Printer-friendly versionPrinter-friendly versionPDF versionPDF version
Shrnutí : 

Za situace, kdy státní orgány zjevně určitou náboženskou skupinu diskriminují, nelze žadatele odkazovat na ochranu státních orgánů. Při posuzování alternativy vnitřního přesídlení je potřeba hodnotit jeho právní i faktickou dostupnost vzhledem k okolnostem žadatele. V řízení o ochraně pak není možno stavět na dílčích nepřesnostech ve výpovědi a rezignovat na překlad zpráv doložených žadatelem.

Skutkový stav : 

Žadatel původem z Pákistánu, ahmadíjského vyznání, tvrdil, že je v zemi pro svou víru pronásledován, resp. hrozí mu pronásledování v případě návratu. V průběhu několika pohovorů poukázal zejména na hlavní incident, kdy byl napaden na popud duchovního neznámými osobami a bylo mu způsobeno závažné zranění nohy.

Ministerstvo vnitra žadateli azyl neudělilo, když poukázalo na rozpory ve výpovědích žadatele a dále pak na skutečnost, že se neobrátil na státní orgány ve své zemi původu, případně nezvolil možnost vnitřního přesídlení.

Krajský soud v Hradci Králové žalobu zamítl a uvedené závěry ministerstva potvrdil.

Žadatel podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.

Rozhodnutí a odůvodnění: 

Nejvyšší správní soud se nejdříve vyjádřil k otázce věrohodnosti a odmítl závěry, že dílčí nepřesnost v popisu příběhu žadatele je důvodem celkové nevěrohodnosti nebo menší věrohodnosti příběhu žadatele, pokud jinak je výpověď celkově konzistentní. V případě žadatele navíc bylo rozpor možno odstranit dalšími vhodnými dotazy v rámci pohovoru.  Rovněž je třeba nesouhlasit s paušálním odkazem na povinnost dovolávat se ochrany u vnitrostátních úřadů, když ze zpráv o zemi původu je zřejmé, že příslušníci této víry jsou nezranitelnější náboženskou skupinou, na kterou cílí zcela prokazatelně i státní orgány. Jsou obecně diskriminováni a fyzické útoky na osoby této víry jsou státem tolerovány. V této situaci není možno po žadateli požadovat splnění požadavku hledat ochranu u orgánů státu původu.

Z hlediska možnosti vnitřního přesídlení soud s odkazem na svojí předchozí judikaturu připomněl, že možnost vnitřního přesídlení má být preferována před odchodem z vlasti a její dostupnost tudíž logicky je zkoumána v azylovém řízení. Nicméně musí být zkoumáno, zda je právně a fakticky dostupná a to s ohledem na osobní postavení žadatele. V případě stěžovatele je i s ohledem na obecné informace o situaci vyznavačů ahmadíjské víry v Pákistánu zřejmé, že žádná rozumná a bezpečná možnost přesídlení možná není. Stěžovatel byl dokonce napaden v okolí města R., které je obýváno převážně pouze vyznavači též víry a mělo by tedy být nejbezpečnější. Těžko si lze představit, že v oblasti, kde jeho víra bude zcela minoritní, by na tom mohl být naopak lépe.

V poslední řadě soud pak ministerstvu zásadně vytkl, že s odkazem na hospodárnost řízení neprovedlo důkazy předložené žadatelem. Jakkoliv se dle vyjádření žadatele nejednalo o informaci, která se týkala přímo jeho, mohly informace jistě poskytnout další zjištění k situaci osob v obdobném postavení a podpořit tak pozitivní výsledek v řízení o mezinárodní ochraně. Soud dokonce uvedl, že není udržitelné odmítat možnost předkládat zprávy i v jiném jazyce, než kterým se vede řízení, typicky například v angličtině, resp. požadovat v takovém případě překlad doložených dokumentů po žadateli. Žadatel o mezinárodní ochranu má velice ztíženou možnost, jak zajistit úřední překlad takových dokumentů. Správní orgán měl proto povinnost v řízení předložené důkazy přeložit jak z jazyka urdu, který si žadatel vybral jako jazyk řízení, tak dokumenty z jazyka anglického.

Výsledek: 

Nejvyšší správní soud kasační stížnosti vyhověl a zrušil rozsudek soudu i rozhodnutí ministerstva.

Jiné citované zdroje: 

Výroční zpráva Human Rights Watch za rok 2011,

zpráva Ministerstva vnitra Velké Británie ze dne 17. 1. 2011, 

zpráva Komise Spojených států amerických pro svobodu vyznání ve světě pro rok 2010