Česká republika - Nejvyšší správní soud, 23 pochod 2011, J.S.A. proti Ministerstvu vnitra, 6 Azs 40/2010-70

Země, kde bylo rozhodnutí vydáno:
Země žadatele:
Date of Decision:
23-03-2011
Číslo rozhodnutí:
6 Azs 40/2010-70
Název soudu:
Nejvyšší správní soud
Printer-friendly versionPrinter-friendly versionPDF versionPDF version
Shrnutí : 

Případ se týkal žaloby proti rozhodnutí ministerstva vnitra (MV), kterým byla zamítnuta žádost o udělení mezinárodní ochrany. Dle ministerstva vnitra nebylo možno žadateli udělit doplňkovou ochranu, neboť se dopustil jednání "v rozporu se zásadami a cíli Organizace spojených národů." Kasační stížnost byla úspěšná, Nejvyšší správní soud rozhodl, že ustanovení o vyloučení ochrany musí být vykládána restriktivně. Musí existovat "vážné důvody se domnívat", že takové činy byly spáchány. Navíc připomněl, že vedle ustanovení o možnosti vyloučení ochrany, platí stale závazek non - refoulement ve smyslu čl. 3 EÚLP.

Skutkový stav : 

Žadatel požádal o azyl z důvodu obav z pronásledování kvůli zastávání určitých politických názorů a pro jeho údajnou podporu politických vězňů na Kubě. Jeho žádost o azyl byla zamítnuta a ministerstvo vnitra rozhodnutí  odůvodnilo tak, že jmenovaný neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzených politických názorů. Kromě toho, MV rozhodlo, že žalobce je vyloučen z možnosti získat doplňkovou ochranu podle § 15 (a) zákona o azylu, které odpovídá ustanovení vylučující klauzule (1 F (c) Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 (dále jen Úmluva). Jmenovaný  se dle MV dopustil "činů v rozporu s zásadami a cíli Organizace spojených národů. " V řízení vyšlo najevo, že žadatel žil v komunistickém Československu a  měl dobré vztahy s kubánskými úřady, a byl také jejich informátorem. MV, s odkazem na Chartu OSN, ale i Všeobecnou deklaraci lidských práv, uzavřelo, že žadatel spolupracoval s komunistickým režimem a že jeho zpravodajská činnost měla za následek porušení základních lidských práv osob, o kterých informoval. Proto podmínky pro vyloučení ochrany byly splněny. Žalobce se odvolal ke krajskému soudu. Krajský soud potvrdil rozhodnutí s tím, že dodal, že bylo irelevantní, zda chování žalobce se skutečně mělo za následek skutečné porušení práv. Žalobce podal stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.

Rozhodnutí a odůvodnění: 

Podle Nejvyššího správního soudu termín "činy v rozporu se zásadami a cíli OSN" je třeba vykládat ve světle článku 1 F Úmluvy a článků 12 a 17 Kvalifikační směrnice. Soud vycházel i mezinárodní judikatury a vnitrostátní judikatury z jiných členských států. Dospěl k závěru, že vylučující klauzule musí být vykládána restriktivně. Soudu také odkázal na Doporučení vysokého komisaře OSN (2003) a připomněl smysl Úmluvy, kterým je zajistit ochranu lidských práv. Soud připomněl, že tato vylučující klauzule neslouží k tomu, aby pokryla všechny případy porušování lidských práv, které nespadnou skutkově pod jiné důvody pro vyloučení ochrany (jiné vylučující klauzule).

Pokud jde o důkazní břemeno, soud rozhodl, že musí existovat "vážné důvody se domnívat", že se osoba dopustila těchto trestných činů (jednání). To sice nevyžaduje, aby osoba byla za trestný čin odsouzena, ani čin nemusí být výslovně jako trestný čin označen ve vnitrostátním právu. Čin však musí být buď výslovně jako  „čin v rozporu se zásadami a cíli OSN „ označen OSN (např. teroristický útok), nebo musí představovat tak závažné a trvalé porušování lidských práv, které by mohlo být považováno (rovno) pronásledování. Proto je jistě relevantní, zda jednání stěžovatele přineslo dotčeným osobám skutečnou újmu. Navíc musí být prokázáno, že jsou „vážné důvody se domnívat“, že osoba je takovými činy vina. Důkazní břemeno zde sice není tak vysoké jako v trestních věcech, ale prvek zavinění musí být přítomen.
Soud dospěl k závěru, že sledovací činnost jako taková nemůže být považována za jednání v rozporu se zásadami a cíli OSN. Pro takový závěr je nezbytné získat více informací o skutečné újmě způsobené takovou činností.

Konečně soud připomněl, že bez ohledu na ustanovení o vyloučení ochrany v Úmluvě a kvalifikační směrnici, nadále trvá závazek vyplývající z článku 3 EÚLP nenavrátit osobu do země, kde jí hrozí riziko mučení nebo jiného nelidského nebo ponižujícího zacházení.

Výsledek: 

Stížnost byla úspěšná a rozhodnutí krajského soudu bylo zrušeno.

Komentáře/Poznámky: 

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 6 Azs 40/2010-70 ze dne 29. 3. 2011, www.nssoud.cz