Česká republika - Nejvyšší správní soud, 20 červen 2007, R.K. proti Ministerstvu vnitra, 6 Azs 142/2006–58

Země, kde bylo rozhodnutí vydáno:
Země žadatele:
Date of Decision:
20-06-2007
Číslo rozhodnutí:
6 Azs 142/2006–58
Additional Citation:
10/2007 (Sbírka rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího správního soudu)
Název soudu:
Nejvyšší správní soud
Printer-friendly versionPrinter-friendly versionPDF versionPDF version
Shrnutí : 

Rozdíl mezi postupem při zjišťování důvodů pro udělení azylu a postupem při zjišťování důvodů pro použití vylučovací klauzule.

Skutkový stav : 
 
Žadatel sloužil v ozbrojených silách v Čečensku během 90. let 20. století. Z tohoto důvodu byl pronásledován policií. V roce 2005 požádal o mezinárodní ochranu v České republice, avšak azyl mu příslušným úřadem (Ministerstvo vnitra ČR – Odbor azylové a migrační politiky) udělen nebyl, ačkoliv důvody pro udělení azylu nebyly řádně prozkoumány, jelikož zde bylo důvodné podezření, že žadatel se dopustil trestného činu proti míru, válečného trestného činu nebo trestného činu proti lidskosti ve smyslu mezinárodních dokumentů obsahujících ustanovení o těchto trestných činech (podle § 15 zákona o azylu). Rozhodnutí úřadu bylo založeno na zprávě vypracované Bezpečnostní informační službou, která byla označena jako „vyhrazená“. Protože byla tato informace utajovaná, příslušný úřad neumožnil žadateli seznámení s touto informací. Z tohoto důvodu podal žadatel žalobu proti příslušnému úřadu u Krajského soudu v Hradci Králové, který rozhodnutí zrušil. Příslušný úřad však podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.
Rozhodnutí a odůvodnění: 
 
Nejvyšší správní soud nejprve vyložil postup v případě podezření ze spáchání trestného činu proti míru, válečného trestného činu nebo trestného činu proti lidskosti žadatelem. Co se týče zjišťování důvodů pro udělení azylu (podle § 16 zákona o azylu nebo článku 1 (2) Ženevské úmluvy), je to příslušný úřad, který potvrzuje či vyvrací tvrzení žadatele a také v souladu se zásadou materiální pravdy zjišťuje další skutečnosti potřebné k posouzení věci. Na druhé straně v případě vylučovací klauzule  je zde pouze zjištění takových skutečností, že jsou zde závažné důvody domnívat se, že byl spáchán trestný čin vylučující udělení azylu. Důkazní břemeno se v podstatě přenáší na žadatele, neboť v této situaci je to pouze on, kdo může tuto domněnku vyvrátit. Pokud příslušný úřad žadateli v této nevýhodné situaci znemožní domněnku vyvrátit s odůvodněním, že se jedná o utajovanou informaci, žadatel se dostává do neřešitelné situace, neboť se nemůže proti této domněnce nijak bránit. Skutečnost, že jeden z důkazů je utajovanou informací (podle zákona o ochraně utajovaných skutečností), nemůže být na újmu realizaci základního práva žadatele, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Pokud by seznámení účastníka s utajovanou informací mělo znamenat popření tohoto základního účelu zákona o utajovaných skutečnostech, příslušný úřad sdělí pouze pro řízení relevantní obsah takové informace v přiměřené formě. Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud rozhodl, že se soud prvního stupně nedopustil žádných pochybení a kasační stížnost zamítl.
Výsledek: 

Stížnost ministerstva byla zamítnuta a rozhodnutí krajského soudu potvrzeno.

Komentáře/Poznámky: 

Rozhodnutí č. 6 Azs 142/2006 – 58 dostupné na www.nssoud.cz

Case Law Cited: 

Czech Republic - II. ÚS 28/02 (Constitutional Court)

Czech Republic - Pl. ÚS 11/2000 (Constitutional Court)

Czech Republic - Pl. ÚS 41/02 (Constitutional Court)